Hochgolling

Předpověď slibovala skvělé počasí a tak nebylo co řešit. Poučeni z loňského soužení na Hafneru nic neponecháváme náhodě a budík dávám na 3:20 ráno. Ve 4 vyjíždíme autem směrem na Göriach, po lesní cestě tmou až na poslední parkoviště, kde překvapivě nejsme sami – předpověď asi přilákala i pár místních a turistů.

Ve 4:37 vyrážíme od auta a těch 5 stupňů nad nulou (začátkem srpna 🙂 ) nás motivuje šlápnout do kroku. Tma nevadí, je jasná noc plná hvězd a první úsek cesty přes Hüttendorf vede po cestě kolem říčky, takže čelovka zůstává v batohu a šlapeme za hvězdného svitu. Pak přicházejí serpentiny nad vodopád, pár místních chatiček a cesta je stále více kamenitá, ale mezitím se pomalu rozednívá, takže žádný problém…

Na rozcestí na konci údolí jsme v 5:55, očekávaný čas dvou hodin jsme tak výrazně stlačili, takže v dobré náladě nemeškáme a rovnou odbočujeme doprava směrem na Gollingscharte (značená je na hodinu a čtvrt), vrchol zde píší 3 hodiny (čemuž nevěřte). Stezička je úzká a prudká, místy se překonává pár vyschlých koryt a stále strměji se blížíme k překonání jakýchsi skal nad strží s bystřinou, ale pořád si lebedíme, že proti výstupu do Wastlkarscharte loni na Hafneru je toto procházka růžovou zahradou 🙂 Ano, funíme a tatínek se musí občas zastavit a vydýchat, ale na cestě nečíhá nic zákeřného…

Mezitím slunce ozářilo všechny protilehlé vrcholy, tak pořizuji pár fotek. Příroda je nádherná, Niedere Tauern jsou hodně zelené „až nahoru“ a modrá obloha je naprosto vymetená. Lezeme jihozápadní stěnou, takže my jsme prozatím stále v hlubokém stínu samotného Gollingu a je celkem zima, což nevadí, aspoň z nás tolik „nelije“ 🙂  Zatím to nevíme, ale stínem ve skutečnosti půjdeme až na samotný vrchol.

Procházíme kolem křižovatky s vysokohorskou hřebenovou stezkou Arnoweg a pokračujeme stále prudčeji do suťoviska, ve kterém se pohybují dvě stáda ovcí (fotím 🙂 ). S vědomím slušného času si zase (při tátových vydýcháváních) libujeme, jak i to suťovisko je jaksi snazší, než loňské morény na Hafneru. Pak už jenom překonáváme malé sněhové pole a funíme směrem ke Gollingscharte, kde jsme chvíli po sedmé hodině ranní.

Gollingscharte je opravdu velice úzká průrva mezi dvěma štíty a jako jediné místo během výstupu nahoru je zaplavena vycházejícím sluncem. Otevírá se zde nádherný výhled na druhou stranu směrem na Schladmingertauern, proti slunci fotím štíty, které se zdají být černé. Zpět naším směrem se nad zelenými Taury již objevuje hlavní rakouský hřeben plný sněhu, včetně Grossglockneru. Taková ochutnávka směrem k vrcholu.

Čas máme pořád výborný, ale zde poprvé přicházejí dvě rozčarování: na rozcestníku je vrchol psán ještě na další dvě a půl hodiny (přitom podle údaje dole na křižovatce by to mělo být o hodinu méně) a především mně vůbec není jasné, kudy na něj máme jít – kolem jediné značky namalované na balvanu nevede žádná stezka a nad námi se tyčí pouze obří skalní stěna, skoro kolmá. Toto je pro opravdové horolezce se skobami, lany a další výbavou !!! Od místních víme, že na Golling nemá chodit nikdo se závratěmi, že stezka je fakt „ostrá“ a není zajištěná, a na rozcestníku je psáno, že je vyžadována „Schnittsicherheit“, ale toto jsem nečekal.

Dáme jednu Tatranku a no nic, jdeme na to. První balvan překonám horem, táta jde spodem zprava a oba máme pocit, že dál to fakt nepůjde. Z mapy ale vím, že stezka má uhnout doprava a tento boční štít má jakoby obejít, takže slezu zpět a trochu doprava, vykloním se za šutry a najednou ji vidím – ano je tam stezka, štít obchází jedinou možnou průrvou v jinak kolmých skalách. Hurá, jde se dál 🙂

Jihozápadní stěnou

Výstup je čím dál prudší a kamenitější, ale celkem bez problému se dostáváme zpět do jihozápadní stěny, projdeme kolem oveček a zase si libujeme, že oproti Hafneru je to vlastně pohoda. Táta vydýchává a tak nás postupně dohání a předhání spousta lidí, z nichž většina přišla ze druhé strany – od Schladmingu. Počasí dnes opravdu láká…

Pomalu přituhuje: ne že by stezka byla nějak zákeřná, po lanech se nešplhá, ale čím dál více lezeme přes velké balvany a pod námi číhá hlubina. Nic zásadního, ale jsou tu místa, kde jedna chyba znamená pravděpodobně konec. To je ten „jistý krok“, o kterém psali na rozcestníku!

Předbíhají nás další lidé a přicházíme na poslední rozcestí – obě cesty vedou na vrchol. Tradiční cesta vede dále stěnou, cesta pro zkušené pak přímo na hřeben (ostrý jak břitva) a dále neznačeně po hřebenu až na špici. Pod námi vidíme kilometrový sráz plný ostrých skal, na hřebenu bychom si ten kilometr pádu mohli vybrat na obě strany…

Přicházíme k jedinému místu, kde se opravdu šplhá. Je zde asi třímetrový skalní výšvih s nabitými ocelovými chyty, pod kterým zeje propast – až dolů. Taky je zde pomníček jednoho pána … pro připomenutí !!!

Potkáváme první navrátivší se z vrcholu a německo-anglicky zjišťuji, že už je to jen kousek. A ono jo. Překonám obrovský balvan a zjišťuji, že jsem na hřebenu a k vrcholu je to řádově 100 metrů 🙂 Takže pokecám s místňáky, počkám na tátu a pak v pohodě kráčíme ke kříži: „Berg heil“ !!! Je 9:45, takže celková doba výstupu činí 5 hodin a 7 minut, cha ! Asi o dvě hodiny méně, než jsem čekal.

Vrcholu – Berg heil

Rozhled je opravdu fenomenální, počasí vyšlo dokonale. 360° kol dokola moře hor a jasně modrá obloha, konečně jsme na sluníčku. Takže napřed povinnosti: telefonujeme domů a fotíme 🙂 Blízký obzor zabírají nám známé hřebeny Lungau, Nockberge a Schladmingu, vše jak vystřiženo: na Dachstein si jenom sáhnout, světlý Mosermandl, tmavý Hafner, zelený Preber, kdesi v moři ztracený Königstuhl, na kterém jsem byl před týdnem. Hory nad St. Michael, které známe nejlépe a na kterých lyžujeme nám připadají jako „malé brdky“ 🙂 Aineck, Speiereck, Kareck…

Dále po obzoru jsou nádherně vidět všechna horstva – od Slovinského Triglavu, přes Nassfeld, hlavní hřeben s Hochalmspitze, Ankogelem a Grossglocknerem, dále k severu na Hochkönig, Tennengebirge, Dachstein, až k východu na Totesgebirge. Prostě paráda.

A teď odměna, napřed svačina a především pivo !!! 🙂 Jako obyčejně, místňáci plechovku oceňují a tiše závidí, že jsem ji tam vyvlekl (a to nevědí, že mám dvě 🙂 ).

… a teď domů – na pivo

Na vrcholu si užijeme asi hodinu, pak utáhneme boty co to jde (abychom šetřili palce) a vyrážíme dolů, přece jenom cesta nebude o moc rychlejší, protože se musí jít opravdu opatrně – směrem dolů stále vidíte, kam spadnete… Já si protáhl trekové hole a pomáhám si brzděním, táta se rozhodl je schovat do batohu a při šplhání z balvanů se radši drží rukama.

Dolů už je to čistě o opatrnosti, jinak nic zásadního. Potkáváme ještě pár lidí do protivky, kteří jdou „teprve“ nahoru, projdeme kolem stádečka ovcí a Grossglockner s Hochalmspitze nám pomalu mizí za hřebeny Lignitztalu. Škoda. Nechce se nám dolů. V Gollingscharte odpočívá skupina, asi zájezd z cestovní kanceláře pod velením vůdce, kteří už nemohou stihnout vrchol – zřejmě jsou na vícedenním přechodu a míří na Gollinghütte k přespání. Dáme obligátní Tatranku a sledujeme, jak skupinová turistika moc nefunguje, trousí se snad půl hodiny a je vidět, že toho mají dost. Když už scházíme dolů, u sněhového pole potkáváme poslední slečnu s lehkou nadváhou, která vypadá, že jí budou volat vrtulník. Bez legrace.

Směrem k cestě s rozcestím už je to opravdu hlavně o sestupu, snažíme se šetřit palce u nohou, ale moc to nejde 🙂 U rozcestí dojídáme svačinu a vytahuji druhé pivo. A jako obyčejně zde opět potkáváme Čechy – tentokrát rodinu s dětmi, která se byla projít na Landawirseehütte. Takže se k nim přidáme, pokecáme, uděláme trochu průvodce (v létě jsou zde poprvé, jinak do Lungau jezdí hlavně lyžovat) a poslední hodina cesty zpět k autu nám tak rychle uteče. Celkový čas cesty dolů se opět blíží pěti hodinám, takže celkově i s pobytem nahoře asi 11 hodin, převýšení asi 1 500 m. Pohoda, žádný Hafner 🙂

Máme skvělý čas, takže cestu autem si užijeme se všemi výhledy, doma jsme kolem půl páté, vezmeme mého synka a jdeme do St. Michael na zmrzlinu za odměnu. Respektive zmrzlinu má on, my nedávno zjistili, že syn majitelů cukrárny vaří vlastní pivo (Mandlbräu) a že je vynikající – takže si dáme Mandla a je nám fajn…