Hafner – cesta tam a zase zpátky :)

Přípravy

Hafner nás lákal už pomalu 24 let. Jako zvídaví Čechové jsme jako první počin poté, co se moje sestra usadila v Lungau, koupili místní turistickou mapu a začali ji studovat. Grosser Hafner je nejvyšším vrcholem oblasti a je obklopený krásnými jezery a rozsáhlou divočinou, takže přirozeně přitahuje pozornost jak na mapě, tak ve skutečnosti. Při lyžování na Ainecku ční na obzoru jako ostrá špice, při lyžování na Speierecku zase jako mocný tmavý štít.

Okolnosti tomu však chtěly, že jsme se na něj vypravili až koncem srpna 2015. Zpočátku jsme s tatínkem chodili na bližší cíle v přímém okolí St. Michael, později jsem mnoho let jezdil spíše s kamarády, se kterými Hafner opravdu nepřipadal v úvahu a ještě později, když jsme po letech s tatínkem opět začali lozit spolu, nás místní sousedé začali strašit cepínem a mačkami, bivakem, nutností trefit počasí a celkovou náročností.

Tatínek samozřejmě nemládne. Je mu 68 let, a ačkoliv se udržuje ve výborné formě, pomalu jsme se dostávali do období „teď anebo nikdy“. Nakonec jsme se dohodli, podnikli teoretickou přípravu na internetu a nad mapou a navzdory přímému zákazu našich manželek jsme sami dva vyjeli do Lungau.

První den u sestry probíhaly „sena“, takže jsme procvičili svaly šestihodinovou směnou s vidlemi ve stodole – a večer u piva, i na základě předpovědi počasí, které mělo být nejlepší za několik let, jsme se rozhodli zítra výstup uskutečnit. Vstává se opravdu brzo a čas je problém, proto je třeba nachystat vše ještě večer – oblečení, výbava, batohy, svačiny…

Jdeme na to

Budíček 4:15, odjezd 4:45, tmou a mlhou řídím poměrně rychle směr Rotgülden, protože od probuzení cítím v kostech, že čas bude opravdu limitující faktor. U zavřené Arsenhütte parkujeme 5:20, navzdory teplotě 6 stupňů se rozhoduji pouze pro tričko s krátkým a vestu, a přesně v 5:30 (ještě za tmy) zahajujeme výstup.

První cca hodinový úsek k Rotgüldenseehütte vede z větší části po asfaltu, dá se tedy absolvovat i potmě. Procházíme spícím stádem krav, pomalu se rozednívá a zezadu nás NA KOLE ! dojíždí místní horský vůdce.

Východ slunce na hrázi Rotgüldensee chystá nádhernou scenérii – my stále v hlubokém stínu, zcela jasná obloha jako předzvěst nádherných rozhledů bez oparu a sytě oranžově zářící vrcholy Hafneru a ostatních hor. Není však čas ztrácet čas, napráskám pár fotek a jde se dál. Jezero se obchází stezkou nad břehem, toho času je však skoro vypuštěno kvůli čištění nánosů bahna a balvanů. Postupně se překonává několik potoků a stezka začíná stoupat do kolmé stěny mezi dvěma jezery.

Tato místa dobře známe, byl jsem tu již čtyřikrát. Stezička je zajištěna fixními lany, nejhorší místa pak pomáhají zvládnout žebříky a ocelové chyty, celkem se jedná asi o 250 výškových metrů. Sleduji tatínka jak z hlediska fyzičky, tak z hlediska pádu, ale zatím dobrý.

Horní jezero je přírodního původu, nacházíme u něj pár, který zde nocoval ve stanu, a překonáváme začátek vodopádu. Místo samotné je nádherné, přírodní amfiteátr s úžasnými rozhledy nahoru i dolů, jezery a vodopády, jak už jsem ale psal, byl jsem zde již několikrát a my opravdu nemáme čas, takže bez zastávky pokračujeme dále po břehu směrem k výstupu na Wastlkarscharte. Zde začíná naše premiéra…

Prvním nepříjemným překvapením je, že po břehu jezera rozhodně nevede příjemná stezka. Jde se sice kousek po rovině, ale z balvanu na balvan, přes vodu, skrz kosodřevinu. Druhým překvapením je, že jak „stezka“ začíná stoupat do příkrého svahu, je to vše čím dál horší. Lezeme ještě kousek a na jednom obřím balvanu s krásným výhledem zavelím k první přestávce na snídani.

Příjemným překvapením je naše fyzička a jakési nevnímání běhu času. Je cca 8 hodin ráno, šlapeme tedy dvě a půl hodiny, máme za sebou 800 výškových metrů a dáváme si teprve první pauzu. Podobný scénář by na jiném místě v Lungau stačil na dosažení vrcholu, tady jsme však stále „na začátku“ a dost si to uvědomujeme. Nad námi se tyčí hřeben mezi Petereckem a Hafnerem, uprostřed přeťatý rýhou Wastlkarscharte, prudký krpál o 700 výškových metrech, který máte navíc celou dobu jak na dlani, což je poněkud deprimující J Právě tady nás předchází skupina turistů, která spala na Rotgüldenseehütte (ušetřili tedy proti nám 400 výškových metrů), vedená výše zmíněným místním horským vůdcem směrem do národního parku Malta.

Krpálem na vrchol

Opět vyrážíme a nyní začíná ta pravá zábava. Terén je stále horší a já nadávám tatínkovi, že jsem opět měl jednou pravdu – jeho teoretická příprava toto nějak nezaznamenala a začínáme nabírat zpoždění oproti plánu. Počítali jsme s výškou hory, se vzdáleností od parkoviště, s prudkostí výstupu i celkovým převýšením, náročnost terénu však toto vše posouvá na další úroveň. Stezka zde neexistuje. Často hledáme kudy dál, značení trasy není nic moc. Všude jenom šutry, malé šutry, velké šutry, obří šutry. Viklany, morény, splazy, suťoviska.

Celou dobu si uvědomuji, že tudy budeme muset jít také dolů a již nyní se netěším. Od 10 hodin dopoledne si výrazně uvědomuji problém s časem, stále v hlavě kalkuluji časy jednotlivých úseků a zcela bez rezervy mně vychází, že z vrcholu musíme zahájit sestup v 13:00, jinak máme problém.

Dovolujeme si přestávku na vodu, tatranku a pár fotek, děda se potřebuje vydýchat. Další taková už nebude, opravdovou pauzu si dopřejeme až na vrcholu, to však zatím nevíme. Stále nás příjemně překvapuje naše fyzička a nevnímání běhu času – prostě dřeme a šlapeme a funíme – ale zároveň mě to děsí. Dostáváme se do míst, kde naše kroky uvolňují padající kameny, které hrozí smrtí komukoliv pod námi (už vím, proč měl horský vůdce helmu). Následují písčitá suťoviska, kde uklouznutí znamená pád.

Poslední úsek výstupu na Wastlkarscharte je jištěný fixními lany a končí kolmým lezením po skále za pomoci lan, ocelových chytů a šprušlí. Nahoře je fičák jak se vzduch z jižního údolí Malty tlačí průrvou do severního údolí Rotgüldenu.

Otevírá se úžasný výhled na druhou stranu – třítisícovky, ledovce, jezera, totální divočina. Je nádherné počasí a už jen tento výhled by stačil za tu námahu, i kdybychom nepokračovali směrem na vrchol. Navrhuji tatínkovi návrat, ono se to nezdá, ale blíží se poledne. Ve stěně jsme strávili skoro 4 hodiny a sestup bude díky terénu podobně namáhavý. Navíc při sestupu mívá tatínek vždy křeče, s čímž musím počítat.

Tatínek však tvrdí, že podle jeho teoretické přípravy to nyní už bude „pohoda“. Následuje prý travers po vrstevnici přes ledovcové pole, prostě procházka na 20 minut a pak cca hodina po vrcholovém hřebenu, normálním výstupem.

OK, otevírám si pivo, a jelikož není čas s ním posedět, vyrážím na travers i s pivem. Teoretická příprava samozřejmě zcela selhala. Jdeme sice po vrstevnici, ledovec však dávno ustoupil a zůstal po něm terén rozlámaných viklajících se balvanů s několikametrovými průrvami. Stezka neexistuje. Za každým druhým balvanem je potřeba se zastavit, zvážit další cestu a systémem „pokus – omyl“ pokračovat dál. Často se vracíme. Překonáváme zbytky sněhu, šplháme. Výstup na vrcholový hřeben je čisté šplhání po fixních lanech a puklinami ve skále. Z 20 minut je hodina.

Na vrcholovém hřebenu panuje čilý provoz. Je sobota, poslední prázdninový víkend a nádherné počasí. Především však z jižní strany je výstup výrazně snazší, až na Katowitzerhütte ve výšce 2 300 m (kterou vidíme pod námi jako na dlani) vede poměrně rozumná cesta a i následující výstup lze nazvat stezkou.

Opět jsou zde úseky s fixními lany, kde může vždy jít jen jeden – takže často dáváme přednost těm, co sestupují dolů, což nás opět neplánovaně zdržuje. Odhaduji, že z jižní strany dnes vrcholu dosáhlo na 200 lidí. Děda funí jak sentinel, asi potřetí zvažuji, že to otočíme, protože můj pesimistický propočet na odchod z vrcholu v 13:00 nemůžeme stihnout. Lámanou němčinou se ptám sestupujícího mladého páru jak je to ještě daleko – prý asi hodinu – ale máme to prý dobré, že už tam bude méně lidí, když tam byli oni, museli stát frontu, protože na vrchol se všichni nevlezou… Když říkám, že přicházíme ze severní strany sklízíme obdiv…

Tatínek odmítá návrat (samozřejmě chápu, že pokud tam nevylezeme dnes, tak vzhledem k jeho věku už asi nikdy), takže pokračujeme. Celou dobu je okolo nádherná divočina, výhledy a místní rarita – les stojících kamenů, není však čas se kochat.

Na vrcholu

Vrchol dosahujeme řádově v 14:00 a samozřejmě zde potkáme skupinku Čechů. Ačkoliv jsem tatínkovi sliboval kochání max. 10 minut, zapovídáme se, fotíme, sníme chleba a vypiju druhé pivo. Když řekneme, že přicházíme ze severní strany a taky se tam hodláme vrátit, jsme za hrdiny. Nad tatínkovým věkem jenom kroutí hlavou…

Rozhledy a počasí jsou nádherné, navíc vybaven místní znalostí určuji přesně jednotlivé vrcholy a pohoří. Nejvíce impozantní jsou samozřejmě vysoké Taury hned přes údolí směrem do Korutan – na Hochalmspitze se dá šáhnout rukou, stejně tak vedle Ankogel a na obzoru pak Grossglockner, vše plné ledovců a jezer. Dále směrem na západ a na sever je masiv Hochkönig, Tennengebirge, pak střecha Dachsteinu a Grimming. Celé nízké Taury a Lungau jako takové máme jako na dlani, z významných vrcholů např. Weisseck, Mosermandl, lyžařská střediska Aineck a Speiereck, na obzoru ční náš příští cíl: Hochgolling. Směrem jihovýchod pak Kareck, celé Nockberge a na obzoru Itálie se Slovinskem a masivem Triglav.

Sestup

Ještě vyfotím nějakou místní omladinu u kříže a vyrážíme dolů. Je 14:35, takže situace na pováženou. Omladina nás předchází a místně znalá slečna, když zjistí, že se vracíme na sever, konstatuje, že zatmíme. Což tuším od rána. Prioritou se tak stává zdolat ještě za světla „mezijezerní stěnu“, zbytek už snad nějak potmě zvládneme. Ačkoliv zde před tím bylo tak živo, nyní opouštíme vrcholový hřeben jako poslední a jsme zde najednou jediní.

Mimochodem, po celou dobu výstupu kromě samotného vrcholu není nikde signál žádného operátora. Chyby se zde neodpouštějí. Z vrcholu jsem zavolal manželce a sestře, vyslechl pár připomínek a pak jsme se opět ponořili do digitálního ticha.

Travers přes „ledovec“ ještě větší opruz než cestou nahoru. Místy pomáhám tatínkovi zdolat skálu jako poslední Mohykán ve filmu. Vysokohorská obuv je zde opravdu nezbytností, trekové hole také pomáhají. Hledání správné cesty je čím dál tětší…

Tuším další problém v podobě žízně. Vypili jsme všechnu vodu a piva, potíme se ale jako kanci a je potřeba tělo zásobovat. Naštěstí ze zbytků ledovce tečou bystřiny, tak průběžně pijeme z dlaní a závěrem doplňujeme také láhve – budou se hodit.

Pokud se dobře pamatuji, ve Wastlkarscharte jsme 17:09. Při představě dalšího sestupu 1 400 výškových metrů terénem, kde člověk visí na laně, shazuje kameny na toho pod sebou a případné uklouznutí znamená pád, mně moc veselo není. Navíc stále čekám na tatínkovy křeče.

Krpálem dolů

Jinými slovy, ženu nás dolů jak nadmuté kozy, žádné zastávky, tatínek dvakrát uklouzne, tahám ho za ruku zpět na „stezku“. Hledáme cestu, ztrácíme čtvrthodinu tím, že se tatínek nemůže vyhrabat z morény. Furt jen šutry, šutry, šutry, seskakování dolů, palce v botách trpí, dlaně na trekových holích trpí.

Na to, že jdeme dolů, se cesta neskutečně vleče a vůbec neutíká. Pořád jsme hrozně vysoko. Tatínka čím dál víc bolí koleno, respektive nějaký úpon nebo meniskus, nakonec polyká „růžového spasitele“, ale brzdí pochod čím dál více. Konečně „snídaňový balvan“, mám dobrou náladu, co se týče zranění máme to nejhorší za sebou a co se týče času, naštěstí je stále jasno a vypadá to, že navzdory západu slunce stihneme „mezijezerní stěnu“ ještě za světla, což je opravdu ten hlavní limit.

Pomalu dochází ledovcová voda, žízeň je veliká, ale musíme šlapat dál.

Urychlím to. Nějak jsme to slanili, spodek mezijezerní stěny nám opět neubíhá a nastává tma. Naštěstí je opravdu jasno a plný úplněk, takže co se mně týče, celkem na stezku vidím. Hlavně kolem spodního jezera už není tak náročná – stále zde jsou šutry, překonávají se potoky a morény, dá se už ale hovořit o stezce.

Tma

Jdeme už opravdu pomalu a opatrně. Tatínek se drží těsně za mnou, protože ve svém věku a s brýlemi vidí úplný prd. Sem tam zahučí do keře, a co celou dobu za sebou slyším, to tady nemůžu reprodukovat J  Máme čím dál větší žízeň a tatínka limituje také to bolavé koleno – i když prášek už celkem zabral a pomohl.

Jediné, co mě celou dobu trápí, je absence signálu. Vím, že už to zvládneme, ale nemám jak dát ženě a sestře vědět, že jsme v pořádku pod jezerem. Celkem se tak potmě vlečeme asi tři čtvrtě hodiny.

U Rotgüldenseehütte tatínek viditelně pookřál a začal vtipkovat – začíná zde totiž normální cesta, později asfaltová, která je ve světle měsíce krásně viditelná. A hlavně nám už nehrozí žádné šutry 🙂  Zvažujeme návštěvu chaty za účelem piva, ale stále nemáme signál, abychom dali vědět, tak plynule pokračujeme dolů.

Zbývá 400 výškových metrů po asfaltu prudkým kopcem a naše stehna a palce v botách dostávají děsně zabrat. Máme děsnou žízeň.

Hory nás však odměňují ještě jedním zážitkem, který jsem ještě nikdy nezažil a už zřejmě ani nezažiju. Je opravdu takové jasno a měsíc v úplňku, že zažíváme takový zvláštní pocit, jako by se úplně nesetmělo. V údolí je sice tma, ale cesta se vine a podivně září, ačkoliv je měsíc za hřebenem, nejsme tedy na přímém světle. Především však nádherně září všechny vrcholy okolních hor, které jsou krásně viditelné. Nad nimi pak opět temné nebe a zářící hvězdy. Ticho, klid a nádhera.

Cestou postupně potkáváme 3 turisty stoupající tmou vzhůru, přespí zřejmě na Rotgüldenseehütte a ráno vyrazí k vrcholu.

Konečně signál. Tatínek dostane za úkol (protože to byl on, kdo udělal špatnou teoretickou přípravu a kdo zdržoval 🙂  ) obvolat naše ženské, jsou však překvapivě v pohodě.

Oblíbené stádo krav, poslední dlouhý úsek a konečně jsme u auta. Teprve zde si uvědomuji, jak mě všechno bolí 🙂  Zpět do St. Michael řídím bosý 🙂

Na baráku jsme v 22:45, akce skončena. Neteř s kamarády zrovna slaví 18, synovec nás vítá s pokřikem „Hafner“ (on ani švagr tam ještě nikdy nebyli, ačkoliv jsou místní).

Dáme sprchu, dvě pivka a jdeme spát.

Závěrečné shrnutí

Hafner není nějak známá hora, je však (především ze severní strany) těžko dosažitelná a má také svoje „nej“: je to nejvýchodněji položená třítisícovka Alp. Pro nás měla vždy kouzlo jako místní dominanta a ačkoliv jsme od místních věděli o její náročnosti, stejně nás překvapila.

Samostatná kapitola je zmíněná teoretická příprava versus realita. Cedule u Rotgüldenseehütte říká, že na vrchol je to 4 hodiny a zpět 3 hodiny (což někdo vehementně přeškrtal). Po celou dobu výstupu už žádná jiná cedule není, člověk se tak nemůže držet nějakého plánu. V podobném duchu najdete informace i v tištěných materiálech nebo na internetu. Správce chaty zvaný Schoko říká, že od chaty na vrchol a zpět je to 9 až 13 hodin, dle zdatnosti a podmínek. Když tedy připočtu hodinu na asfaltový úsek, máme 11 až 15 hodin.

Nám to trvalo 16 a tři čtvrtě hodiny. Fotil jsem pouze na třech místech, abych nás nezdržoval, větší pauzy byly pouze 3 (snídaně, tatranka a vrchol), celkově myslím, že jsme to docela hnali. Ačkoliv tedy jinde v Alpách nebyl nikdy problém vlézt se do času dle ukazatelů, zde je informace zjevně mylná.

Samozřejmě, bez tatínka bych asi šel rychleji – nahoru se často vydýchával, dolů byl zase hodně opatrný a později ho bolelo koleno a limitovala tma.

Velký problém byl terén a hledání cesty – jít tam podruhé a nemuset pořád hledat cestu (a místy se i vracet), určitě bych byl rychlejší. Několikrát jsme trekové hole sundávali a zase nandávali na batoh, protože jsme nevěděli, jak se terén vyvine za dalším balvanem. Nahoře zase zdržovalo dávání přednosti po lanech lezoucím turistům, což v méně exponovaný den asi nehrozí, předpokládám, že tam skoro nenarazíte na živáčka.

Mimochodem, celou cestou dolů na sever jsme nepotkali ani nohu, což v kombinaci s absencí signálu opravdu znamená, že musíte být opatrní.

Jinými slovy, zdatný turista, který zná cestu, má dobré vybavení a dobré počasí a na focení a jídlo se zastaví až na vrcholu, to zřejmě za těch 11 hodin zvládne. Pokud však jdete poprvé, tak počítejte radši těch 13 až 15 hodin a do batohu si přibalte „čelovku“ pro případ zatmění.

Variantou samozřejmě může být vyrazit ještě o hodinu dříve, přespat na Rotgüldenseehütte nebo zvolit jižní variantu s přespáním na Katowitzerhütte.

Samostatná kapitola je termín – v červnu je možné, že travers bude snadných 20 minut po rovině přes ledovec, bude to však vyžadovat mačky.

Každopádně jako výpravu můžu vřele doporučit. Dejte mně pak vědět, jak se vám tam líbilo 🙂